Dnes jedeme hodně na jih a trochu na východ, na takový poloostrov - vím, na Peloponéském poloostrově něčemu říkat poloostrov...

Hrozně nás láká dávat si tady místní specialitky. A i je mají v supermarketu, jenže tam to má tu nevýhodu, že jsou ze supermarketu :) Spousta věcí se dá koupit i od nějakých místňáků, jenže to jsou často nějací tací vagabundi u cesty. Dnes jsme se zastavili u nějaké paní v půlce hory v serpentýnách, protože měla snad všechno, co Řecko produkuje. Jenže pak jsme si všimli, že pod strání se válí větší než velké množství přepravek, ze kterých prodává a tak jsme odjeli.
Google a mapy nám poradili že o nějaké kilometry dál je obchod se sýry Τυροκομείο Κατσούλη. A ten byl teda lokální. Koukali jsme tam na syrovátkový sýr zřejmě tak vykuleně, že nám ten pán kus ufikl a dal ochutnat. Koupili jsme si ten syrovátkový, potom dva tvrdé - jemný a s chilli, ovčí jogurt a Rusk. Rusk je to, co vypadá jako nakrájená veka, nebo nějaký suchar, který někdo nevrátil do obalu. Je to tvrdé jak kámen a v obchodech toho tady prodávají desítky variant. Proč a kdo to jí, to mi teda jasné není.

Když jsme přijeli do dnešního primárního cíle, bylo tam vedle cesty děsné bláto - ideální příležitost ukázat Léňě, jak funguje diferák v praxi. To se jí moc líbilo <3
Když jsem přestal dělat s autem hovadiny, vydali jsme se na tůru. Cesta to byla hrozná, ale o to delší. Tenhle cíl si vymyslela Léňa a já byl sobecky moc šťasný, že to tak bylo, protože doposud všechno bláto, křoví, přelézání plotů a jiné hrůzy, byly můj nápad.
Myslím, že jsme ušli tak kilometr a půl a z toho dobrá polovina byla spíš Ferrata. Barču jsme nesli, protože by někam zapadla. Ale nakonec jsme úspěšně dorazili do Jeskyně Franchthi. To je veřejně přístupná jeskyně se dvěma otvory a s nějakými infotabulemi, kde jsou poměrně zajímavé věci. Docela zajímavé místo na návštěvu. A vede sem i druhá, prý lepší cesta.

Celou cestu do/z jeskyně je vidět město Kilada a teď v Prosinci tam parkují lodě. Doslova parkují. Jsou na souši a zabírají obrovský prostor. Jejich stožáry se tyčí vysoko a jsou dost na husto, takže vypadají jako takový bizarní les z lodí, tak jsme se sem zajeli podívat a z blízka ten les lodí vypadal ještě zvláštněji.

Cestou do Kilady jsme viděli jiné, pěkné město, to se jmenuje Kranidy. Tady jsme se zastavili potom. Minuli jsme nějaké školní tenisové hřiště, na kterém parkovala hromada aut, což nám se úplně nechtělo a tak jsme zastavili jako slušní lidé...uprostřed velké křižovatky.
Prošli jsme se po městě a našli tady příjemně vypadající Pekárnu Eustratiou, kde jsme si chtěli dát nějaká ta Fréda a něco na zakousnutí. Téměř mezi dveřmi jsme dostali Melomakarony, což je tradiční místní vánoční pečivo. Každý jeden kousek - a ano, jsme socky, no...nenaděláš. A tak jsme si koupili Melomakarony - jeden obyč, jeden kinder (bílá poleva) a jeden bueno (hnědá poleva). Dále jsme si dali každý jinou, obloženou housku a kávu. Zaplatili jsme a ta paní nám dala dva donuty. Nevím, nechápu.
S touhle náloží 'na zakousnutí' jsme si prošli město. Usadili jsme se na dětském hřišti v houpačce, kde jsme pojedli a dumali, co s načatým dnem.

Tohle se pomalu stává takovým každodenním dilematem. Jsou tak 2 až 4 hodiny odpoledne, je pěkně, svítí sluníčko a my už viděli, co jsme chtěli. Doma bychom šli dom a pustili si seroš...nebo něco běžného, obyčejného. Tady nemáme tu možnost. A pak je tu faktor toho, že je tady teplo a slunko, které bychom doma neměli a jít/jet domů je takové jako...nechat ležet stokorunu na zemi.
A tak jsme zvedli kotvy a jeli dál na jih. Cílem byla Pláž Kostoula, která má bílý, dovezený písek a prý je to tam moc pěkné. Jenže je tam závora a tak jsme nejeli/nešli dovnitř. Když se tam někdy někdo podíváte, dejte vědět, zajímalo by mě to.

My jsme se přesunuli na tu vedlejší, hlavní pláž ve městě Kosta. Je to tady pěkné, ale působí to, jako město duchů. Je tu veliký hotel, který zřejmě už mnoho let není v provozu. Jediné, co vypadá v provozu je jedna z několika restaurací na pláži, ale ta nebyla v provozu zrovna teď. Místo kusu pláže byl jeden z těch podemletých a rozpadnutých chodníků, co tady občas mají - to by mě taky zajímalo, jak se děje.
My si prošli pláž celou a na druhém konci, na takovém výběžku do vody, trčela do vzduchu tyč. No to bych nebyl já, abych to nevyužil. Chvilku jsem se chystal, pak jsem zkusil nějaký prvek a nešlo mi to, tak jsem zkusil druhý a ten jsem vzdal, protože mě hrozně píchalo v ruce.
Ukázalo se, že ta tyč je omotaná skelnou vatou. Lekce dnešního dne tedy je...když najdete skelnou vatu, nestrkejte si jí do podpáža a běžte od ní co nejdál (y)

Tenhle můj kousek se skelnou vatou nám efektivně zrušil všechny potenciální další plány. Což je v poho, stejně už byl večer. Tak jsem se omýval studenou vodou, Léňa mě odrbávala kapesníkem a pak už jsem šel s rukama od sebe zpátky k autu a jeli jsme domů.
Doma šly hadry do pračky a já do sprchy. Teď, když to píšu, což je celý den a jednu noc potom, mám na ruce už jen velmi málo červených ťupek, ale stále nějaké mám.
Skelná vata fakt není kámoš...ani žrádlo!