Dnes jsme se vydali na Epidaurus - ať už to je cokoli.
Když jsme tam přijeli, nastalo velké překvapení...nikde nikdo, hromada šutrů a 20€ vstupného. Tak jsme se prošli okolo a jeli zase pryč.
Jen jsem teda zjistil, že v rámci toho Epidauru je i nějaké útočiště Asclepia a to by mě i zajímalo. Byl to tak pokročilý robot. A měl jen 4 tlačítka!

Po tomhle selhání jsem si řekl, že si dám své espresso Fredo do sbírky a tak jsem našel nejbližší otevřenou tavernu (hospodu) kousek od pláže a jeli jsme tam. To bylo v Kantii. Hospoda byla samo sebou zavřená, ale my chtěli program mimo auto a tak jsme se tam procházeli po pláži. Bylo nějakých 18 stupňů a sluníčko hřálo a tak jsem sundal triko a chytal jsem trochu toho Prosincového bronzu.
Byla tady vidět ta závislost na turismu. Tipoval bych, že tak 10% nebo méně bytových jednotek bylo obsazených a zbytek čekal na další léto.

Kus dál po pláži jsme narazili na nějaký resort, který měl vnější zdi udělané jako hradby. Byla to taková verze řadových domů pro potřeby dovolené. Tady to bylo docela pěkné. Teda pro rodinu s dětmi. Všude, kde by to děti bavilo to bylo hezké a všude kde to bylo hnusné, tam by se jim nechtělo. Myslím, že to bylo tady.
Já jsem si tady chvíli hrabal v písku a snažil se překopat kudy teče voda z hor. To byla švanda. Ale spíš proto, že mě u toho nikdo neviděl :)

Odtud jsme jeli do Nafplionu do Café Baristro, kde už jsme předtím byli a kromě dobrého kafíčka jsem si tady tady dal to Fredo. Je to našlehaný double s ledem. Na léto ideální. A já mám teď léto (y)

Odtud jsem řešil několik možných plánů a nakonec vyhrál plán vyjet na nějaký kopec a pozorovat odtud západ slunce. Jako obvykle to byl plán pěkně debilní, protože to tady neznám a a tak jsem našel kopec, který byl hodně vysoký a podle mapy tam vedla cesta.
Ale stejně jako včera velmi rychle skončila asfaltka a jeli jsme po kamenech. Bohužel ne až tak moc jako včera, začal Krabička vařit chladivo.
Ad Krabička - jsem jeho třetím majitelem a dnes jsem se stal třetím majitelem, který v něm ujel 60000 km!

Jediné pozitivum na té situaci bylo, že okolo byly pomerančové sady a tak jsem na jednom místě zastavil a utrhl si (v Prosinci!) pomeranč ze stromu a později jsem ho měl na večeři a byl luxusní <3
Nicméně, zpět k tomu problému, že nemohu jet dál - zastavil jsem, otevřel kapotu a nechal Krabičku chvíli vydechnout. Prošel jsem se kus tam a zpátky a zjistil jsem, že jsem na kopci za Mykénami a že bych mohl nahoru pěšky, ale pouze pokud bych prošel zavřenou branou za kterou bylo slyšet chrochtání. Což jsem s Barčou nechtěl riskovat.
Vrátil jsem se k autu, a udělal něco, co nikdy nedělejte - povolil jsem víčko expanzní nádoby od chladiva a nechal uniknout trochu přetlaku. Jen tolik, aby se kapalina dostala kousek nad maximum a pak jsem to zase dotáhl. Zkusil jsem palubní počítač a teplota trochu klesla, což bylo nutné, protože jsem se potřeboval otočit. A tak jsem nastartoval, pustil klimu na maximální teplotu, otevřel všechna okna, otočil se a vydal se dolů s kopce. Snažil jsem se mít stále zařazeno. Ukázalo se, že tahle kombinace kroků ošidila nějaký ten teploměr chladiva tak moc, že spadl pod 90 st. A tak jsme se bezpečně dostali až dolů a na silnici už to byla pohoda.

Nicméně, protože jsem tvrdohlavý a chtěl jsem svůj západ slunce, tak jsem si ho vyfotil doma před barákem nad Korinthským zalívem: